Zájezd na Mistrovství Taiwanu veteránů - 2

16.11.2008 - Changhua



Od vichřice jsem dostal za úkol sehnat v každé zemi náprstek. Marně jsem chodil po obchodech. Proto jsem požádal manažerku firmy na horolezecké karabiny, aby mi slovo náprstek napsala v čínštině na papír. Ačkoliv jí Zuzka pracně čínsky vysvětlovala, co je to náprstek, nevedlo to k žádanému výsledku. Po delší konverzaci se přece jen podařilo napsat správný název. V obchodech přesto kroutili hlavami. Nesehnal jsem! Po trojskoku jsem podaroval zapisovatelku čepicí z Treximy. Ostatní dostali opět čelenku a další materiály ze Zlína. Projevili velké nadšení a spolu jsme se pak museli blejsknout. Dívce jsem ještě na její přání podepsal čepici zevnitř i zvenku.
Na stadionu jsme si zakoupili docela jedlý oběd za 15 juanů. Neodolal jsem a po vzoru japonských sousedů jsem použil tyčinky. Kupodivu jsem se dobře nasytil. Po zisku 20 medailí zavládlo nadšení a jak jinak, museli jsme si pořídit společný snímek medailistů, a to všemi fotoaparáty.
Medaile nám předávala naše manažerka Zuzka. Rozlúčka se stadionem, kde jsme určitě neudělali ostudu.
Na závěr jsme nechali kolovat šampaňské. Sem se asi už nikdy nevrátíme. Cestou ze stadionu jsme zjistili, že smog pořád ještě funguje, ačkoliv nad stadionem asi ne. Alespoň my jsme ho při závodech nezaregistrovali.
Je neděle odpoledne a zatímco my jsme zvyklí odpočívat a rekreovat, Taiwanci pracují. A to přímo na ulici. Podle Zuzky, která tady jejich zvyky dobře zná, Taiwanec dělá pořád, má 2 zaměstnání a když chce jet na dovolenou do Evropy, hodlá v průběhu 10 dnů poznat 9 zemí. Před hotelem nás opět vítal pan domácí čajem. Už se nám to tady krátí, ráno jedeme dál.
Odpoledne jde Ivan fotit Buddhu, já jsem se rozhodl navštívit ulice. Jako první jsem narazil na nápis upozorňující, že vstupujeme do chrámu Konfucia. To je on. Konfuciův chrám.
Na ulicích se nedá chodit po chodníku. Parkují tam skůtry a taky auta. Proto se chodí po ulici, kde jezdí auta a skůtry. Zašel jsem až do ulic, kam asi moc turistů nechodí. Přímo před hospůdkou je hromada odpadků a běhají po nich potkani. Jeden z nich byl natolik zvědavý, kdo se opovažuje ho rušit, že na mně panáčkoval. Některé fabriky přestaly fungovat a jejich skelety "zdobí" ulice.
Pátral jsem po černobílých pohlednicích města, ale taky bezvýsledně. V tomto knihkupectví prodávají vše, včetně vánočních předmětů Made in Hong Kong. Ale taky mladí lidé stojí před obchodem řadu na podpis spisovatele. Uvnitř pak zují boty, zasednou na pódium a čtou si. V Lugangu navštěvujeme buddhistické chrámy z 16. – 18. stol. Staré křivolaké uličky, dílničky, obchůdky. Městečko by se dalo nazvat skanzenem. V jednom chrámu slyšíme nářek. Přichází k nám oficiální plačka. Rodině někdo zemřel a ona za něho přichází do chrámu plakat a naříkat. Je to obřad, jaký jsme ještě nikdy neviděli. Trochu ho narušil jeden ze smutečních hostů, který si v průběhu oplakávání nahlas "grcnul".

17.11.2008 - Lugang



V tomto krbu se pálí peníze jako oběť Buddhovi. Samozřejmě to nejsou pravé peníze, kupují se u místních prodavačů. Buddha se najedl, ale rodina o nic nepřišla. V takových obydlích lidé bydlí, ale každá rodina musí mít kolem dveří kaligrafický nápis. Podle velikosti konta si zaplatí malíře různé kvality.
Skanzenem procházejí školáci a učitelky jim vyprávějí historii města. Stejné jako u nás, jen jejich školáci se velmi rádi fotí. O to víc, když je fotoaparát v ruce exotického bělocha. Vešli jsme taky na jeden ze dvorků těchto domů. Tahle rodina má asi více peněz, tak staví.
Lidé asi mají jiné starosti, než se starat o pejsky. Tenhle jim moc reklamy lidství neudělá. Jeden z mnoha krásných stromů zajistí uchozené Jeně stín a stromy prý taky dodávají energii. Ještě nás toho čeká v tomto dni moc.
Před každým chrámem bonsaje, v každém chrámu orchideje. Tady i v Číně. Buddhové mají rádi krásu. Nádvoří chrámu, hezky upravené, vzorně čistá WC, radost pohledět.
V poledne odjezd k jezeru Slunce a měsíce (Sun Moon Lake) v národním parku, nádherné scenérie. My jsme si však objednali na lodičku oběd a rychle jsme ho zlikvidovali, protože jsme už přijížděli k ostrůvku lásky a museli jsme vystoupit. Na hodinu projížďka lodí na ostrůvek se základy starého kláštera – oblíbené místo svatebčanů.
Zatímco u nás doma asi mrzne, tady mají květiny léto. Na další zastávce si prohlížíme ryby, které tady chodil pojídat Čankajšek. Na zpáteční cestě hodnotíme zážitky a těšíme se na další.
Pak pokračujeme dále do hor, nekonečnými serpentinami ve 2400m do Alishanu (2190m). Při západu slunce malebné mraky, pohledy na hřebeny okolních hor, kde se skrývá i Nefritová hora (3950m), nejvyšší na Taiwanu. Údajně je zde na 200 vrcholků přes 3000m. Kvůli nefritové hoře jsme zastavili a pořizovali fotky. Dlouho to netrvalo a hora nám mizí v mracích.
Cestou zastávky u prastarých cypřišů zničených požáry. Po zdolání strmých serpentin se ubytováváme v horském hotelu. Zatímco se někteří oddali pojídání taiwanských specialit v restauraci, my jsme s Ivanem obešli celé okolí, abychom se "trochu unavili" a pak se rychle vyspali, protože ráno nás čeká vyjížďka za východem slunce.
4,40 budíček, v 5,40 odjezd vláčkem na kopec s plošinou (údajně 2400m), kam se jezdí na východ slunce a kde se shromažďují davy vášnivých fotografů. Martin nám na mapš upřesňuje naši výchozí pozici i cíl naší cesty. Vláček zevnitř. Někteří už mají úsměv, jiní zakalený zrak. Jsme tam za šera, ale zdaleka ne první. Máme štěstí, je modrák, sluníčko vstalo včas a tak po hodinovém čekání uvidíme první paprsek.

18.11.2008 - Alishan



4,40 budíček, v 5,40 odjezd vláčkem na kopec s plošinou (údajně 2400m), kam se jezdí na východ slunce a kde se shromažďují davy vášnivých fotografů. Martin nám na mapě upřesňuje naši výchozí pozici i cíl naší cesty. Jsme tam za šera, ale zdaleka ne první. Máme štěstí, je modrá obloha, sluníčko z Japonska určitě přijde. Zatím máme dost času pozorovat vystupující "umělce", kteří ještě před očekávaným východem nechají ochutnat své výrobky a pak se je snaží prodat.
Mezi čekajícími domorodci se pohybuje netrpělivě taky 18 vetrošů z Česka. Podle tvrzení Zuzky jsme přece jen trochu vyjímečná parta, protože v minulém zájezdu vyrazili na východ slunce pouze čtyři. Ostatní byli znechuceni tím, že by měli vstávat kvůli takové blbosti tak časně. Vzadu u pergoly dva manželé cvičí ranní Tai chi. A je to tady! Sluníčko pustilo první paprsek přes východní kopec a postupně osvětlovalo okolní hory. Nádherná scenérie.
Opravdu krásný výhled. Škoda, že není v programu taky šplhání po okolních kopcích. Vyrazili jsme dolů. Nepoužili jsme však vláček, ale jako atleti jsme šli k hotelu pěšky. Těsně pod kopcem jsme si koupili zázvorové pivo a nějaké ty fotky. Já jsem si u této prodavačky pořídil taky skleničku s kořením Wasabi. Doma jsem ho pak vyzkoušel, slzy tekly proudem, mohl bych být taky placenou plačkou v taiwanských chrámech.
Cestou pěšky dolů přírodní rezervací s obrovskými cypřiši nebo jejich pozůstatky – prastarými pařezy. Tohle je poměrně mladý stromeček proti dalším dole v parku. Zajímá mně, jak dlouho takhle vydrží těsně u hlavní cesty. V lese jezírka Dvou sester, chrámy s bohatým průčelím i chudá políčka a obydlí. Přímo na jezírku je pergola na zasloužený odpočinek. Okolní stromy mají svá jména na cedulkách, jako dvojčata, trojčata, rodinka a pod.
Strom obrostlý mechem, stáří i jeho jméno se dovídáme z cedulí. Kořeny jsou tak vysoké, že lze mezi nimi hrát si na schovávanou.
Jsme přibližně v půli cesty. Po krátkém hlasování přítomných 5 lidí (ostatní nestihli hlasování tak jako v parlamentu, když se rozhoduje o zásadních zákonech) jsme odmítli cestu vláčkem k hotelu a pokračujeme v chůzi do kopce. Jsme přece atleti! Tenhle ležící strom je podle umístěné cedule starý 3000 let. Už nevydržel nápor civilizace a rozhodl se odpočívat vleže. Je krásné, že ho tam nechají ležet a nezatopí s ním.
Cestou nahoru lesem nacházíme hroby i hrobky. Zřejmě jsou pochováváni tam, kde celý život pracovali a mají tak i po smrti výhled na celoživotní dílo. Nahoře pak další chrám. Kolem květiny, bonsaje a uvnitř sošky, fotky a taky stromy na mininádvoří.
Nastala cesta směr hotel, tentokrát už směrem dolů. Nemohu jinak, než si vyfotit další zajímavý stromeček. Kousek od hotelu jsme se zastavili v cukrárně a dali si zasloužené kafíčko. Jak jinak, na doporučení domorodky Zuzanky, která domácí speciality slušně ovládá.

Zájezd na Mistrovství Taiwanu veteránů - 3

Zájezd na Mistrovství Taiwanu veteránů - 1